Koncert pro zvuky vlaku, železné bicí nástroje, projektované fotografie nasbírané na nádražích a kolem nich a pár postávajících performerů. Skřípavý hlas starého, mastného a nemoderního světa.
„…Je celé o vlacích, možná proto píšu zprávu o něm ve vlaku z Vídně do Prahy. Nestíhám užívat diakritiku, baterii mého počítače dochází napětí…“
Slovy tvůrců: „Původně to celé měl být jen koncert. Na laptop a k tomu projekce jedoucího vlaku. Detaily. Miniatura pro jednoho účinkujícího. Začali jsme sbírat fotografie, zhruba někdy od minulého léta, tedy léta roku 2006… Nashromáždili jsme opět velmi mnoho fotografií, možná tak kolem 8000, začali jsme přidávat i další nápady a náměty, z jednoho člověka byli dva, pak tři, potom čtyři. Projekce už nestačila jedna, přidali jsme další dvě. Stále se snažíme balancovat na hraně žánru, stále může někdo říct – je to jen koncert a někdo další zas, že to přece není koncert ale divadlo nebo kino.
Od začátku nás provázela fascinace prostředím dráhy, jako něčeho, co nás spojuje snad přímo s industriální revolucí, s důvěrou ve vědu a techniku. Je lehké se cítit takto inspirován, při pohledu na několik desetiletí staré lokomotivy, které táhnou jen o málo let mladší vagóny. Hle, nechtěný obraz permakultury. Česká dráha je jako velké těžké zvíře, které jde stále kupředu za cílem, jenž si vytyčilo před mnoha a mnoha lety. Nyní se sice mění, nebo začíná měnit v moderní dopravní prostředek, jak ho známe ze zemí našich sousedů, ale nás zajímaly právě ony relikty minulosti, stále přeživší do dnešní doby.“
koncept, zvukový design, fotografie: Tomáš Procházka
světlo, technika, počítačové systémy a technologie, projekce: Jakub Hybler
scéna, grafika, technologie: Robert Smolík
bicí nástroje: Leoš Kropáček
fotografie: Roman Mikeš
video, kamera: Tomáš Choura
animace: Martin Búřil
produkce: Maria Cavina